Je libo kávu u pyšného Čecha?

Tak nějak rozhořčena a zaskočena sedím u sebe v pokoji, a třebaže jsem už doma, myšlenka jistá uvízla mi v hlavě a klid mi nedá.

Miluju kávu, a tudíž si na ni ráda občas zajdu do kavárny, jelikož není nad to posedět v prostředí, jež bylo pro kávu stvořeno. Na Lipně jsem si, společně s mými blízkými, zašla proto do kavárny. Vypadala krásně, čistě, a tak nás zaujala, že jsme se šli posadit na venkovní terasu. Vzápětí k našemu stolu přišel sympatický číšník. Začal nás obsluhovat, jak se to obyčejně děje, avšak něco bylo jiné. Moment. Co? Po zjištění, že si objednáme pouze kávu, která stála mimochodem šedesát korun, se pohrdavě ušklíbl, otočil se na patě a zmizel v podniku. Zanedlouho za námi přišel jeho kolega a nepříjemně pronesl, ať příště ty židle od jiného stolu nepřendáváme, poněvadž by se ty dubové židle mohly zničit. Nevím přesně, proč to řekl ani proč bychom jako měli ničit jejich židle, kór když jsou tak pěkné, ale asi měl potřebu něco hrdě pronést. Poté se k nám doslova donesl jeho parťák, který na tácku měl již čtyři kávy. Mamka si dovolila namítnout, že si přála velké presso, tedy espresso lungo, což vlastně není podstatné, jenomže nadutému pikolíkovi se to zdálo velmi podstatné. Nejspíše si chtěl zvýšit své ego, pročež začal vyprávět o kávách, konkrétně o pressu, my jsme jen nevěřícně koukali, neboť kdo si objednal přednášku o kávách? Řeknu vám, huba mu jela jako Josefu Vinklářovi v pohádce Hrátky s čertem! Já, jakožto Káča, jsem měla sto chutí jej přerušit, opravit – mlel totiž nesmysly, usmát se a odejít (v mých představách však byl, upřímně řečeno, obraz toho, jak toho pána nejlépe nakopat do zadku). Ale v pohodě, holt jsme pro něj nebyli dost dobří zákazníci, kteří si dávají jen kávu a ke všemu stěhují židle. Zarážející pro mě bylo, když nadutec číslo jedna přešel k vedlejšímu stolu, kde právě obědvali a večeřeli zároveň Němci! Nastavil úsměv do sanic, milý byl, laskavý, zkrátka – rozdal by se! Přátelé, promiňte mi to slovo, jenže tímto mě nasral! Nafoukaný blbeček, obyčejný číšník (i když obdivuhodné povolání, avšak mně jde o zařazení tohoto chvástala s nosem vzhůru), co k jednomu tak a k druhému onak. Je mi z toho smutno. Později jsem ještě zaslechla německou píseň a pak se zděšením zjistila, že v tomto českém podniku pouštějí německé rádio! Třeba je to jedno, ale mně to připadalo trapné a scestné. Zdalipak i Němci upřednostňují Čechy před svou krví? Zřejmě ne, to totiž hlavně Češi mají potřebu hrát si na něco víc, byť všichni jsou si rovni, a lézt víajpíčkám a movitým až kamsi do žaludku. Fuj! Sakra, kdy konečně pochopíme, že život není o tom, co má kdo na sobě, nýbrž o tom, co má kdo skryto kdesi uvnitř sebe? Pořád a stále žijeme ve světě, kde vítězí materiál....

Podruhé jsme raději zvolili jinak. Kavárnu na rohu ulice vlastnil Vietnamec. Mně místo příliš sympatické nebylo, avšak proč to nezkusit? Z kavárny vyšel usměvavý starší pán, Vietnamec. I po zjištění, že si dáme jen kávu a větší zisk mu tudíž neuděláme, k nám byl laskavý, vstřícný a ochotný. Dokonce se nás ptal, odkud jsme, kde jsme byli a zda se nám na Lipně líbí. Víte, nemám důvěru k cizím lidem, ale tomuhle pánovi jsem věřila. Cítila jsem z něj upřímnost a srdečnost. Nakonec jsme se rozhodli, že se právě u něj i naobědváme.

Co tímto srovnáním chci říci? Jak strašně se my, jako Češi (či obecně lidé, chcete-li), necháváme unést majetkem a penězi, jak ohromně jsme falešní a pyšní, přitom nač vlastně, a jak si neumíme (nedokážeme) vážit věcí, natožpak lidí! Je to vážně škoda a není to rozhodně dobré! Pro mě byl příjemným zážitkem ten pán z Vietnamu. Češi často nadávají na obchodníky z této země, avšak oni jsou u nás i přes veškerou nepřejícnost úspěšní. Proč? Poněvadž jsou pilní, vytrvalí, pracovití, slušní a laskaví (mluvím nyní z vlastní zkušenosti a rovněž o lidech opravdu takových). My? Mám dost často pocit, že nám jde jen o jedno – o moc a o uznání. Místo činů mluvíme, namísto snahy raději nadáváme a něco dát? Ne! Leda brát. A to je špatně. Nechci zde Čechy nijak deklasovat, jelikož znám plno laskavých a slušných lidí, naštěstí, ale zkušenost z kaváren pro mě byla jakýmsi signálem toho, že něco není úplně v pořádku.

„Chatrč ze slámy, ve které se lidé smějí, má větší cenu než palác, ve kterém lidé pláčou.“

„Charakter člověka můžeme snadno posoudit podle toho, jak se chová k tomu, kdo pro něho nemůže nic udělat.“